Jak to říci dětem

Helena Cuhrová

Jak to říci dětemNa rozdíl od civilizované Evropy, nemá v naší zemi pacient k dispozici většinou žádného psychologa nebo erudovaného sociálního pracovníka, který by mu pomohl sdělit svou diagnózu dětem, dál ho provázel na cestě z nejtěžších starostí a problémů. Také proto se ráda s Vámi rozdělím o osobní zkušenost, která nám byla dána poté, co manžel před půldruhým rokem onemocněl rakovinou.

Brzo poté, co jsme se vyrovnali s potvrzením diagnózy zhoubného nádoru, vyvstala před námi otázka, zda to říci dětem. Na tátův příchod z nemocnice čekal dvanáctiletý syn a desetiletá dcera.

Co všechno dětem sdělit? Kdy? A jak?
O nemoci a nové situaci v rodině je určitě třeba s dětmi mluvit. Pravdivě a přitom ohleduplně. Je pravděpodobné, že by se velmi brzo mohly pravdu dozvědět z cizích úst s vážným rizikem, že sdělení bude necitlivé a šokující.

Otázky, které děti nejčastěji kladou a potřebují na ně slyšet odpovědi odpovídající jejich věku:
Ať chceme nebo ne, dítě se nás dříve nebo později zeptá: „Je to rakovina?“. Když tedy řekneme „Ano“, první co nás přirozeně napadne je diagnózu zlehčovat. Jenže z jiných zdrojů pak přijdou úplně jiné informace. To naše dítě zmate a ještě více vyleká. Navíc to pak ohrozí jeho důvěru v pravdivost našich slov.

Často se příliš bojíme otevřeného rozhovoru s dětmi. Je nesmyslné skrývat své city. Nikdy je dokonale nezapřeme. Děti naše zarudlé oči a slzy stejně uvidí. Uzavřeme-li se za ochrannou zeď lží, jenom ponecháme dítě osamělé se všemi tušeními, pochybnostmi a strachy.

Navíc i my dospělí máme své slabší chvíle. A po rakovině jich přijde dost a dost. A tak se není co divit, že ve stavu vyčerpání a sebelítosti dětem vyčteme, jak jsou při svém zlobení vůči nám, „těžce nemocným“ lidem, bezohlední. Nepamatujeme si, že jsme ještě nedávno nemoc tak zlehčovali. Cítíme se neprávem zklamáni jejich "bezohledností".

Připusťme, že děti nejsou bezohledné dokonce ani tehdy, když o závažnosti naší nemoci ví. Nemůžeme jim brát právo na „obyčejný“ dětský život. Jistě sdílejí naše trápení, ale potřebují také podmínky pro svůj normální vývoj. Patří k tomu setkávání s kamarády, koníčky i docela běžná neposlušnost. Někdy může být jejich "zlobení" sebeobrana před dopadem tak velké tíhy jako je strach o život mámy nebo táty. Nemáme právo je uvrhnout do izolace kvůli své nemoci. Musíme jim nechat prostor a přistoupit na to, že i oni mají své problémy a prožívají je, i když se nám zdá, že nejde o tak velké problémy jako je ten náš.

Nenechme děti samotné, věnujme pravidelně čas klidnému a nerušenému povídání si.

Jako blesk z čistého nebe může padnout otázka: „Ty zemřeš?“. Hlavně se nesmíme nechat vyvést z míry. Sami bychom se měli s touto otázkou co nejdříve vypořádat. A když už se nás naše dítě takto otevřeně zeptá, pomůže, když mu ukážeme příklad příbuzného, souseda, herce, zpěvačky nebo nějaké jiné známé osobnosti, která úspěšně rakovinu překonala. Nemá moc velký smysl popírat i možnost smrti, ostatně je jí vystaven i každý účastník silničního provozu. Velmi důležité je přitom hovořit o šancích na přežití, které jsou dnes mnohem větší než kdysi, v době kdy slovo rakovina obestíral stín „jisté“ smrti. Nedělejme si iluze. Dítě samozřejmě hrozbu vycítí a otevřený rozhovor je jediný možný způsob jak strach zmenšit. Bude-li znát naše šance, bude-li vědět co všechno se dá pro vyléčení udělat, uklidní je to, posílí a motivuje k pomoci.

Je jistě dobré sdělit rodinným přátelům, příbuzným a učiteli co všechno naše děti o naší nemoci ví a jak bychom si přáli, aby se s nimi případně na toto téma hovořilo. I před dětmi pak můžeme s nimi mluvit o své nemoci. Děti uvidí, že tento problém není tabu, pomůže jim to vyrovnat se se situací.

Také se objeví otázka: „Můžu já za tvojí nemoc? Stejně tak jako my i děti se ptají po příčinách našeho onemocnění. Mohou dojít k závěru, že rodič onemocněl, protože nebyly hodné (což bývá často podsouváno v některých církvích). Musíme jim zdůraznit, že jejich chování nezapříčinilo nemoc rodiče. Měl by jim to potvrdit i někdo nestranný (psycholog, lékař, zdravotní sestra, učitel, příbuzný...).

Děti by určitě měli znát odpověď na otázku: „Je to nakažlivé?“ Děti většinou znají jen kašel, chřipku, infekční průjem a s nimi i výroky: „nejez po nemocném kamarádovi, chytneš to od něj“, a tak můžou dostat strach, že i naší nemoc "chytnou" při mazlení. Můžou se bát dát pusu. Ujistěme je, že se bát nemusí!

Není snadné odpovídat na otázku: „Dostanu JÁ rakovinu?“ Vysvětleme jim, že riziko je stejné jako u všech ostatních lidí. Je rozumné probrat možnosti prevence. Nebojte se toho, v západoevropských základních školách je téma prevence rakoviny samozřejmou součástí výuky.

V této nelehké životní zkoušce je dobré, když dokážeme vzájemně jeden na druhého myslet. V těžké situaci není jen nemocný, ale i všichni ostatní členové rodiny. I zdravý partner prožívá mimořádnou zátěž. Měli bychom o sebe navzájem pečovat a přizvat k této péči i děti. Dětem pomůže, mají-li v nové situaci důstojnou roli. Ať prožijí svou důležitost pro nemocného. Ať mají i jistou zodpovědnost (dones tatínkovi léky, …), oceňme je, poděkujme jim. Hlavní tíhu problémů však musí samozřejmě nést sami rodiče.

Bibliografie:
Hanson, Sharon: How to Talk to Your Child About Cancer. In: Coping with Cancer, 8, 2003, 36.
Steger, Ullar: Die Belastung von Kindrn krebskranker Eltern. Aktionstag „Lebens mit Krebs“, Trier, 9. 10. 2002.

Zpět na "Edukace"